Abstrakt
Slovinský architekt Jože Plečnik je znám jak svou vřelou římsko-katolickou religiozitou, tak prací pro československého prezidenta, liberálního náboženského myslitele Masaryka. Méně pozornosti bylo věnováno otázce, jak tyto dvě náboženské kultury byly ve světonázoru a v sebereflexi spolu kompatibilní.
Autor hledá odpověď prostřednictvím Plečnikovy korespondence s náboženskými osobnostmi slovinské, rakouské a české kultury a také prostřednictvím pamětí Plečnikových žáků a přátel. Nabízí řešení analogií k Plečnikovu vlastnímu architektonickému dílu.
Jeho dílo je založeno na principech a motivech řecké a římské architektury, ale tyto "inheritní" prvky jsou volně uzpůsobeny a kombinovány s prvky odlišného původu - tak je i jeho náboženský světonázor založen na přesvědčení a sociálních stereotypech (a předsudcích) soudobého katolického prostředí, zároveň však jsou tyto prvky volně adaptovány a kombinovány s jinými "heterogenními" motivy. Tato interní svoboda zvěrohodnila Plečnikův zájem jak pro katolickou církev, tak pro "antikatolického" prezidenta Masaryka.
Plečnik se sám prohlašoval za umělce a člověka hluboce vrostlého do tradic, v praxi však tvořil a myslil jako typicky "moderní", individualistický "homo religiosus".