Abstrakt
Avicenna (Ibn Síná, 980-1037) byl jeden z nejvýznamnějších filosofů islámského Východu. Tento příspěvek se zabývá jeho učením o lásce (hubb / ishq) v širším kontextu jeho psychologie a kosmologie.
Analýza je založena na interpretaci dvou filosofových děl zabývajících se tímto tématem: Traktát o lásce (Risala fi 'l-'ishq) a Živý, syn Bdícího (Hajj ibn Jaqzán). V první části článku se pozornost zaměřuje na fenomén lásky jakožto prostředku k dosažení dokonalosti formy (tj. duše), přičemž v hierarchii forem postupuje od nejnižší k nejvyšší.
Druhá část se zabývá Avicennovým pohledem na mezilidskou lásku, v jehož rámci je hledění na krásnou tvář a líbání milované osoby popisováno jako zušlechťující činnost. Třetí část je věnována kontroverznímu tématu lásky mezi člověkem a Bohem.
Zatímco islámská filosofie odmítala možnost Boží lásky vůči člověku, islámská mystika (súfismus) se na tento motiv přímo zaměřovala. Svým názorem, že Bůh miluje svou vlastní manifestaci ve světě, stojí Avicenna přesně na pomezí mezi těmito dvěma protichůdnými názory.