Abstrakt
Po většinu 20. století byl populismus chápán jako hrozba nenormálního, demagogického a nedemokratického vývoje, jako setrvalá patologie demokratických uspořádání, které je nutno se bránit. Dichotomie "normálního" a "populistického" se stala v některých zemích jádrem politického zápasu a osou podél níž se strukturovaly politické identity.
Stejně tak ze strany populistů (a "populistů") objevovaly tendence definovat svůj tábor jako jakýsi správný lid, který čelí "nenormální" elitě. Vágnost a přílišná elasticita pojmu, spojená s jeho bezmála univerzálně negativní konotací, tak učinily z termínu "populismus" účinnou zbraň v nejednom politickém zápase.
Příspěvek se nejprve pokusí ukázat možné způsoby definování a vymezení populismu v sociálně-vědním a politickém prostředí a na to, jak se v nich zračilo vymezení populismu jako "anomálie". Následně se zaměří na chápání a hodnocení populismu v různých krizových momentech politických dějin 20. století, a to s důrazem na USA a Latinskou Ameriku.