Abstrakt
Cílem statě je ukázat, že křest jako svátost církve je v Novém zákoně v jeho podstatných rysech dostatečně doložen. V dějinách nábožensko-kulturních institucí je obecná evidence rituálních omývání.
Zvláštn í význam pro pochopení křesťanského křtu mají rituály spojené s vodou v izraelské bohoslužbě, jak je dosvědčuje Tóra a další starozákonní spisy, ale také památky z Kumránu a rabínská literatura. Nový zákon objasňuje, že kazatelská činnost Jana Křtitele u Jordánu a jeho křest představovaly nezbytný element na cestě k uvedení Ježíšovy spasitelské činnosti.
Ve všech čtyřech kanonických evangeliích je Ježíšův křest zobrazen jako epifanie, při které se zjevuje identita Ježíše jako Mesiáše. V tomto smyslu lze tuto událost považovat za zakládající pro křesťanský křest.
Křestní praxe rané církve je dostatečně dosvědčena ve Skutcích apoštolů, včetně základních významů, které tento iniciační obřad obsahuje. Nejvýznamnější pokladnicí teologické reflexe křesťanského křtu jsou pak pavlovské listy a další menší novozákonní epištoly.