Druhá část studie o smrti v klasických Athénách (první část byla publikována v předchozím čísle) ukazuje, že lidská smrt byla z veřejného prostoru vytěsňována, jak to jen šlo. Nejprve se věnuje řecké představě rituální poskvrny spojené se smrtí.
Poté ukazuje, jak byl Solónovým pohřebním zákonodárstvím omezen veřejný rozměr soukromých pohřbů a jak se v tomto ohledu lišily oficiální pohřby válečných mrtvých. Na závěr jsou zkoumány různé způsoby popravování ve spojení s otázkou, zda zde byla běžná praxe veřejných poprav, již by bylo možné srovnávat s divadelními popravami v předmoderní Evropě.
Proti souhlasné odpovědi některých předchozích badatelů jsou pak vzneseny námitky.