Studie se zabývá kritikou ambivalence land artu, který sice může přinášet novou zkušenost při prožívání uměleckých děl rozložených v krajině, ale při redukci na objekt, fotografii nebo záznam projektu je tato nová zkušenost znehodnocena. Je připomenut Heidegger a jeho zmocňování se prostoru uměním, které je zjevováním věcí.
Proměny moderního umění v první polovině 20. století se toho zdají být přesvědčivým důkazem. Patočkovo pojetí haptičnosti v sochařství a Hildebradovo pojetí formy ve výtvarném umění je konfrontováno s názory land artistů na smysl jejich prací.