Studie obrací pozornost k ostenzi jako k opakovanému východisku obnovování znakových systémů. V úvodu je rekapitulováno pojetí uměleckého díla jako znaku, pojetí ostenze u Wittgensteina, E.
Volka a později N. Goodmana.
Je sledován proces uplatňování ostenze v koláži kubistů, dadaistů, konstruktivistů a surrealistů, zároveň v rozvíjení pojetí „ready mades“ dadaismu a „objet trouvé“ surrealismu. Bauhaus je pak připomenut jako škola s metodicky řízeným zájmem o stavební principy díla a vlastnosti využívaného materiálu. Životnost ostenze je odhalena i v současném umění.