Abstrakt
Základem příspěvku je koncept Kázání Jana Kollára z roku 1848. Rukopis se nachází v Památníku národního písemnictví na Strahově.
Skládá se z 16 stran, z toho 12 je v českém jazyce, zbylé strany pak v jazyce německém. Využita je část psaná česky.
Koncept má podobu poznámek, myšlenek, tezí, které si Kollár pravděpodobně připravoval pro svoji kazatelskou činnost. Z rukopisu vyzařuje Kollárova pečlivost a přemýšlivost.
O tom ostatně svědčí několikeré přepisy vět a slov. K tezím se neustále vrací a znovu o nich přemítá a opravuje je.
Kollár ve svém Kázání útočí na nedostatečnou náboženskou horlivost a chladnost nevěřících. Náboženství propojuje s lidskostí.
Každý člověk má podle něho přirozený vztah k náboženství, které se formuje v závislosti na lidské citovosti. Člověk si vytváří Boha takového, jakého sám chce, takového, který ladí jeho představám, žádostem a citům. Příčiny necitelnosti k náboženství Kollár spatřuje ve špatných mravech, zvycích a obyčejích.
Proto vyzývá duchovní ke kázání, učení, povzbuzování a kárání. Duchovní by měli získat lid náboženskými pravdami, a tak bojovat proti „nemravným citelníkům“, pověrám, bludům a omylům.
Bez pravé znalosti podstaty křesťanské víry se lidé nemohou stát jejími horlivými stoupenci, kteří by následně nemohli nalézt radost a blaženost v nebeské budoucnosti. Kollár mnohdy ve svém Kázání nabádá k dodržování morálních zásad, které by měly vést k pravému náboženskému přesvědčení.
Varuje pak před odmítáním víry. Cílem příspěvku je snaha o uchopení smyslu Kollárova Kázání z roku 1848.
Vnímá Kollár náboženství jako přirozenou součást podstaty člověka? Je zde upřednostněno morální hledisko před hlediskem teologickým? K hledání odpovědí na tyto otázky bude využito také jiných literárních zdrojů a jejich autorů.