Příspěvek se zabývá otázkou, jakým způsobem se konstituuje vztah k jinému v myšlení Mikuláše Kusánského, podle kterého je vše nakonec „skloubeno“ (lat. contrahere) se vším. Jakou podobu pak dostane lidskost, když je lidská mysl pojímána jako nejvěrnější podobenství božské mysli? A jaké možnosti poznání světa se otevírají tehdy, když je člověk chápán jako „stvořitel“ čísla a matematiky?