Článek se zabývá postavením neformálních – rodinných – pečovatelů o děti se zdravotním postižením a nesoběstačné seniory v systému sociálních a zdravotních služeb. Situace v České republice je reflektována v kontextu zahraničních trendů v oblasti veřejné politiky zacílené na neformální pečovatele.
V druhé části se věnujeme analýze výstupů kvalitativního výzkumu zaměřeného na rodinné pečovatele, kteří reflektovali situaci v oblasti sociálních a zdravotních služeb určených jak pro seniory a zdravotně-postižené děti, tak pro jejich pečovatele z řady nejbližší rodiny. Ukázalo se, že systém dlouhodobé (sociální a zdravotní) péče v ČR dlouhodobě podporuje familialistické tendence a spoléhá se na to, že osobní péče je především péčí z lásky.
I když veřejná politika disponuje hlavními nástroji pro podporu neformální péče, postavení rodinných pečovatelů není velmi příznivé. V praxi narážejí na nedostatek profesionálních (formálních) služeb a nedostatek finančních prostředků na zakoupení služeb určených pro opečovávané osoby i pro ně samotné.
Dalšími deficity je špatná informovanost o možnostech sociálních a zdravotních služeb, nedostatečná následnost a koordinace těchto služeb. Relativně lépe jsou na tom pečovatelé o zdravotně postižené děti než pečovatelé o seniory.