Příspěvek sleduje vzájemný poměr mezi raně novověkou identitou a náboženským vědomím domácích autorů staré Rusi první poloviny 17. století. Pramennou základnu tvoří literární památky, reprezentující žánr historických vyprávění, které vznikly buď přímo v době Smuty (Období zmatků) nebo nedlouho po jejím skončení.
Vycházíme z předpokladu, že osudové události přelomu 16. a 17. století nepřinesly jen hlubokou krizi ruského státu a společnosti, ale ovlivnily formování národního a historického vědomí moskevské kulturní elity. Za klíčovou v dané souvislosti považujeme zejména ideu konfesijní exkluzivity, zesílenou a vyostřenou v přímém konfliktu s cizinci – jinověrci.