Abstrakt
Dvě kontrastní části Elíšova posledního příběhu obsahující dramatický zlom: a) naděje a realita - rozhovor (věštba) živého Elíši spojený s Aramejci (2 Kr 13,14-19) tvoří jakousi Elíšovu závěť; b) realita a naděje - krátký příběh (bez rozhovoru) mrtvého Elíši spojený sMoábci (2 Kr 13,20-21). Vobou částech se sbíhají a svým způsobem vrcholí motivy rozpracované (propojené) v předchozích Elíšových příbězích.
Je to zejména motiv smrti: reflexe smrti za účelem nalezení naděje navzdory smrti. Elíša se neúspěšně pokouší vzkřísit pomocí krále naději vIzraeli.
Vypravěč tak formuluje ostrou kritiku instituce krále v Izraeli (král je absolutně mrtvý, když jej neaktivuje ani prorokův dotek). Jiným motivem jsou ilustrativní prorocká gesta a věštba pomocí šípového orákula, v níž hrají roli i násobné číslovky, jimiž Elíša rozkrývá skutečnost.
Znich vyplývá, že následující příběh o smrti Chazaele ještě patří k elíšovskému cyklu jako interpretační dodatek. Elíšovský cyklus má stupňovitou koncentrickou stavbu založenou na chiastickém uspořádání, které ukazuje na středový příběh založený na Hospodinově výroku o nasycení lidu.
Ten tvoří těžiště celého cyklu, na nějž vypravěč posluchače postupně připravuje (tj. na Hospodinův výrok upíná pozornost) a v následujícím příběhu to vněm ještě opakováním utvrdí. Jednotlivá silná sdělení elíšovského cyklu jsou v první polovině kompozice jakoby porcována (oddělena překlenovacími příběhy ilustracemi), aby byla v druhé polovině kompozice ještě jednou, ale v zrcadlově převráceném pořadí, opakováním rozvinuta a tak zdůrazněna.
Elíšův poslední příběh tak spolu spříběhem prvním (o povolání Elíši) rámuje celou kompozici důrazem na to, že je Elíša jen součástí Hospodinem řízených událostí.