Abstrakt
Výzkum politické kultury představuje sociálněvědní subdisciplínu balancující na pomezí kulturní antropologie, politologie a sociologie. Následující příspěvek představuje výsledky kvalitativního výzkumu soudobé české politické kultury.
Výzkum byl založen na analýze 35 rozhovorů vedených studenty vysokých škol s jejich rodiči na téma prožívání období transformace a hodnocení současné politické situace. Z kvantitativních výzkumů je z řejmé, že po Sametové revoluci postupně upadá důvěra českých občanů v politický systém, jeho instituce a aktéry.
Tyto výzkumy však nedokáží postihnout procesy konstruování politické kultury. Z pozice interpretativních sociálních věd se proto zaměřujeme na analýzu kulturních repertoárů, s jejichž pomocí je tato krize důvěry vnímána a narativně rekonstruována.
Narativ chápeme jako žánr performativního referování o sociální realitě umožňující vypravěči a posluchači kreativně propojovat fikci a evidenci v mezích daných kulturními repertoáry. V analýze rozhovorů byly identifikovány čtyři kulturní repertoáry narace pro vztahování se k současnému političnu: 1. zaujatý repertoár, 2. věcný repertoár, 3. vyhýbavý repertoár, 4. odcizený repertoár.
Dále nacházíme čtyři typy zdůvodnění úpadku důvěry vůči politickým institucím a aktérům: 1. komunistická minulost, 2. povaha českého národa, 3. fatalistická teorie moci a 4. teorie doby. Všechny tyto typy blíže charakterizujeme a uzavíráme diskusí o vztahu politické kultury a praxe politických elit.
Politické krize a aféry vnímáme jako živné prostředí pro reprodukci stereotypního vztahování se k politickému dění. Právě tyto stereotypy zpětně brání kultivaci české politické scény a politické aktivizaci jedinců.