V posledních dekádách se stal v mnoha zemích velmi populárním koncept asymetrického uspořádání státní správy, který se touto formou snaží reflektovat historická, etnická, jazyková či geografická specifika jistých regionů. Tato studie se zabývá jedním z nejznámějších představitelů zmíněného typu uspořádání státu, a sice španělským modelem regionalismu, který byl v právním a politickém systému Španělského království zakotven ústavou z roku 1978.
Po stručném teoretickém úvodu zařazujícím španělský model do typologie států z hlediska jejich vnitřního členění se studie věnuje historickému vývoji Pyrenejského poloostrova s akcentací postavení jednotlivých regionů, neboť právě zde lze nalézt zárodek současného administrativního uspořádání Španělska. Ve stěžejní části studie je z ústavněprávní perspektivy analyzována konstituce z roku 1978, jež umožnila vznik autonomních společenství, a základní dokumenty těchto územních jednotek, tedy autonomní statuty, pomocí nichž lze určit stupeň kompetenční autonomie té které oblasti.
Studie se rovněž zaobírá významnými politickými dohodami, které měly od osmdesátých let zásadní vliv na formování španělského regionálního státu až do podoby, jak jej známe dnes.