Abstrakt
Klimatický skepticismus se stává stále zřetelnějším a zjevně narůstajícím sociálním fenoménem. Západní teoretici doposud popsali různé formy, kterých skepticismus nabývá, i faktory, které jeho nárůst podporují.
V posledních čty řech až pěti letech pozorujeme v Česku známky podobného trendu, kdy se snižuje množství lidí, kteří antropogenní změny klimatu považují za závažné a postupně se zvětšuje podíl „skeptické populace“. První část studie shrnuje dostupná kvantitativní data týkající se obecně percepce změn klimatu a zvláště veřejné klimaskepse.
Druhá část se zaměřuje na skeptické kontrahnutí v ČR a popisuje jeho rámovací strategie, kterými konstruuje „neproblematičnost“ daného jevu. Na základě kvalitativního výzkumu českých klimaskeptiků představuji zejména tři okruhy témat, která se v rozhovorech s nimi vynořila jako specificky česká: recepce české veřejnosti jako „švejkovsky skeptické“ a ideologicky imunní (díky historické zkušenosti komunismu), výrazná (i ambivalentní) role Václava Klause a „přirozený“ překryv euro- a klimaskepticismu.
V závěru nastiňuji směry, kterými by se výzkum české klimaskepse mohl dále ubírat.