Mezi základní imperativy judaismu vždy patřila ochrana „nuzných a ubožáků“ před bezprávím. Poskytnutí pomoci nad rámec práva bylo ovšem ponecháno na rozhodnutí jednotlivce, jelikož ne každému umožňovalo jeho ekonomické postavení poskytnout potřebnému vskutku účinnou pomoc.
Věřící však mohl svou dobrou vůli efektivně projevit skrze komunitu. Této úlohy si byly dobře vědomy také židovské komunity, které vznikaly na Moravě a ve Slezsku v průběhu 19. století.
Institut podpory chudých v každé židovské komunitě existoval od jejího samého počátku, ovšem dobročinné instituce se vyvinuly až po ustavení rituálních a vzdělávacích zařízení. Autor se v tomto příspěvku tedy zaměřuje především na proces institucionalizace dobročinnosti, na faktory ovlivňující tento proces, na místo dobročinnosti v hodnotovém žebříčku nových židovských komunit a na prostředky židovských komunit používané k potírání chudoby.
Dále autor hledá odpověď na otázku, zda profesionalizace židovské dobročinnosti vedla také k jejímu odosobnění a zda na konci procesu institucionalizace zbyl nějaký prostor pro dobrovolnost. Konečně se příspěvek věnuje také proměnám, které židovské pojetí dobročinnosti prodělávalo v důsledku modernizace židovské společnosti: humanitarizaci, sekularizaci a sionizaci dobročinnosti.