Kniha je rozčleněna do paralelní české a německé verze, obrazová příloha je společná. Monografie popisuje životní příběh Josefa Hohlbauma, rodáka ze severomoravské Horní Lipové, který studoval medicínu ve Štýrském Hradci a po promoci působil jako univerzitní chirurg v Lipsku.
V roce 1941 se stal přednostou chirurgické kliniky Německé univerzity Karlovy v Praze, na níž působil až do konce války. 9. května 1945 byl českými revolučními orgány zatčen a krátce vězněn na Pankráci, odkud byl poslán do internačního pracovního tábora v Klecanech u Prahy. Zde utrpěl 1. července 1945 při polních pracích těžké zranění levého bérce (po explozi výbušniny), pro které byl ošetřován na Chirurgickém oddělení Vinohradské nemocnice u doc.
Poláka. Odtud byl na vlastní žádost přeložen do německého vojenského lazaretu v Ženských domovech v Praze na Smíchově a v říjnu 1945 odtransportován lazaretním vlakem do Německa.
Po dvou následných pobytech v nemocnicích v Duryňsku (Bad Liebenstein a Waltershausen) byl nakonec hospitalizován od 23.12. v nemocnici v Markkleeberg u Lipska, kde zemřel 30.12. 1945. Autoři docházejí k závěru, že Josef Hohlbaum patřil ke generaci významných mladých německých chirurgů meziválečného období a byl rovněž velmi dobrým univerzitním učitelem.
V období nacismu se nijak politicky neangažoval a věnoval se výhradně svému oboru, a to i v době svého pražského působení, kde si získal oblibu i u českých pacientů. Podařilo se rovněž prokázat, že profesor Arnold Jirásek se jako lékař nijak neprovinil vůči zraněnému Hohlbaumovi, jehož ošetřování ve Vinohradsk é nemocnici probíhalo lege artis.
Do knihy jsou přiřazeny kapitoly popisující situaci v německé medicíně po roce 1933, situaci v Československu po mnichovské dohodě 1938 a historii Německé lékařské fakulty v Praze a její chirurgické kliniky. Kniha je věnována vysokým školám, z nichž autoři pocházejí: Univerzitě Karlově a Univerzitě v Lipsku