Článek upozorňuje na dosavadní malou odezvu na dílo J. L.
Fischera a na příkladu jeho výkladu Sókrata ukazuje, že si Fischer kritický zájem zaslouží. Text nejprve analyzuje předmětnou stránku Fischerova výkladu Sókrata.
Fischer postupuje v návaznosti na "skotskou školu" a jeho rozbory jsou dodnes podnětné. Jeho myšlenka "psychologického rozboru" Sókratovy osobnosti se však ukázala jako velmi problematická. Článek pokračuje analýzou Sókratova filosofického významu pro Fischera.
Základní premisy Sókratova myšlení jsou přesnými opaky premis skladebné filosofie. Sókratés racionálně obhajuje jedinovládu.
Mírou všech věcí není občan, nýbrž znalec. Obecní porada nemá za této situace smysl.
Fischer se tak i ve zdánlivě pouze historické studii dostává ke svému leitmotivu: krizi současné demokracie. Sókratés je nepřítel demokracie - zcela aktuálně.
Fischerův výklad Sókrata vychází podobně jako Popperův výklad Platóna ze zkušeností nabytých ve 20. století.