Augustinův text De immortalitate animae (3,3-4) obsahuje autorovu nejranější analýzu času; v mnoha ohledech předjímá jeho pojednání z XI. knihy Vyznání. Autor v této analýze užívá pojmu intentio, který zakládá přítomnost a dělí budoucí od minulého; dále poukazuje na schopnost ducha čili duše spojovat přítomné s minulým a budoucím, tj. jsoucí s nejsoucím.
Augustin je pravděpodobně prvním, kdo zavádí pojem intentio - i. e. záměr nebo pozornost - do analýzy času. Intence má pro Augustina široký význam vztaženosti ducha k jinému (nebo sama k sobě jako k jinému), která je pro ducha konstitutivní.