Abstrakt
Poznatek, že jednotlivost je závislá na celku, je pro Hegela pouhým „předstupněm“ k hlubšímu náhledu, dle kterého je v jednotlivém přítomen celek. V předložené studii se pokouším ukázat, jakým způsobem se Hegel snažil dostát oběma poznatkům.
Zaměřuji se na Hegelovo pojetí vztahu jednotlivého subjektu k jeho celkové substanciální skutečnosti v kontextu interpretace Antigony a Rameauova synovec ve Fenomenologii ducha. Jako klíčový se zde ukáže pojem ducha, prostřednictvím kterého se Hegel pokouší myslet paradoxní přítomnost celku v jednotlivosti.