Text pojednává o československém vězeňství v letech 1948–1989 z pohledu náboženství. Zabývá se vývojem vězeňské duchovní služby, sleduje její zánik po únoru 1948 a popisuje, jakým způsobem se vězni vypořádávali se zákazem praktikování náboženství ve věznicích.
Práce dále nastiňuje náboženské perzekuce v komunistickém Československu, uvádí důvody, pro které byli příslušníci jednotlivých konfesí vězněni, a ukazuje, jak se jejich víra promítala do každodenního vězeňského života. Autor poukazuje na soustředění duchovních do uzavřených oddělení, vysvětluje, co bylo jeho příčinou a snaží se vykreslit každodenní život těchto uzavřených komunit.
Detailně popisuje, jak odsouzení praktikovali úkony, spojené s jejich vírou, a zamýšlí se nad odlišnostmi jednotlivých konfesí. Práce se zabývá smyslem věznění mnoha set duchovních, řeholníků a laiků některých církví v komunistickém Československu.
Zamýšlí se nad silou víry a přesvědčení, vystavené krutému fyzickému zacházení a psychickému nátlaku. Rovněž řeší otázku kolaborace, vztahy mezi příslušníky jednotlivých vyznání a mezi odsouzenými a dozorci.
V závěru pak vykresluje, jak nábožensky založení lidé, kteří prošli komunistickými věznicemi a pracovními tábory, hodnotí tuto zkušenost a její důsledky pro jejich další život a působení.