Abstrakt
Neodmyslitelnou součástí každého města v postsocialistickém prostoru východní Evropy jsou sídliště. Tyto různě veliké prefabrikované urbanistické celky nabývají v kontextu politických, ekonomických a společenských proměn posledních let velice zajímavého a svébytného charakteru.
Mým hlavním zájmem však nejsou samotné změny charakteru sídliště a jejich postižení, ale spíše to, jakým způsobem se tyto proměny odrážejí v promluvách aktérů. Ve této studii se pokusím na základě narativních biografických rozhovorů s obyvateli sídliště Stodůlky v Praze interpretovat, jakým způsobem jsou tyto dynamické proměny ze strany narátorů reflektovány.
Primární zájem je tedy zacílen na konceptualizace proměn vztahu k sídlišti jako k domovu (Svašek 2002), v kontextu posledních zhruba třiceti let. Teoreticky vycházím z antropologických konceptů odlišujících místo a prostor (Hirsch 1995, De Certeau, 1984), jež tyto dva pojmy pojímají jako dvě různé dimenze vnímání prostorovosti.
Místo funguje jako kategorie vztahovaná ke každodennímu vnímání. Prostor je spíše odosobněnou strukturou vedoucí za rovinu každodennosti.
Na základě tohoto vymezení budu zvažovat, jakým způsobem sídliště ve vyprávění vystupuje, a jak se místo a prostor vztahují k časovým dimenzím ve vývoji sídliště. Narátoři totiž vykazují tendenci „historii“ sídliště kategorizovat.
Toto rastrování pak odhaluje další velice zajímavou rovinu, která vychází z narativní reaktualizace osobní minulosti ve zkoumané lokalitě.