Kapitola představuje Hegelovu koncepci obrazotvornosti v její vrcholné podobě, tedy v "Encyklopedii filosofických věd". Hegel zde jednak sleduje jednotlivé funkce obrazotvornosti – od pouhé činnosti reprodukce až k vytváření symbolů a znaků – a ukazuje jejich vzájemnou souvislost.
Obrazotvornost přitom pojímá jako jedno z vývojových stádií ducha, na němž se duch ještě plně nerealizuje a nepoznává svoji rozumovou povahu. Znamená to, že podle Hegela žádná samostatná a svébytná schopnost obrazotvornosti v poslední instanci neexistuje, obrazotvornost je podle něj sice nutnou, ale zároveň nedovršenou a deficientní podobou myšlení a rozumu.
Závěrečná část kapitoly se pokouší nalézt odpověď na otázku, proč právě myšlení a nikoli obrazotvornost je podle Hegela základní schopností lidského ducha, z níž je možno odvodit všechny ostatní poznávací schopnosti.