Diabetes mellitus 2. typu výrazně zvyšuje riziko mikrovaskulárních i makrovaskulárních komplikací a toto riziko je možné do značné míry snížit optimální kompenzací diabetu. Vzhledem k postupnému úbytku beta-buněk pankreatu je u řady diabetiků 2. typu nezbytná inzulínová léčba. Častým problémem je však její neadekvátní oddalování a nedostatečná titrace dávky.
Cílem toho článku je podat přehled o vlivu inzulinoterapie na kardiovaskulární rizikové faktory a kardiovaskulární komplikace u pacientů s diabetem. Z hlediska fyziologických účinků inzulínu má tato léčba velmi dobrý potenciál k pozitivnímu ovlivnění kardiovaskulárního rizika.
V klinické praxi však mohou být tyto pozitivní účinky mnohdy sníženy vyšším výskytem hypoglykémií a zvýšením hmotnosti. Využití inzulínových analog umožňuje dosažení kompenzace srovnatelné s léčbou humánními inzulíny při nižším riziku uvedených nežádoucích účinků.