Kapitola sleduje předpoklady možnosti tradičního pojetí obrazotvornosti a fantasia v Platónových dialozích, a to ve dvou liniích. První linie je určena terminologickým východiskem v pojmu fantasia a jeho modifikacích (fantasis, fantasma, fantasmatikos).
Druhá linie je dána věcně a otevírá se všude tam, kde je u Platóna řeč o spojování obrazů získaných smyslovým vnímáním s pojmy přístupnými na půdě rozumového zření, resp. všude tam, kde je vůbec řeč o spojení mezi oblastí smyslového vnímání a rozumov ého zření. Obě linie se přitom protínají, takže vyjdeme-li po linii terminologické, dospějeme k věcnému problému spojení smyslového vnímání a rozumového zření.
Tato problematika ovšem před nás zároveň staví otázku po možnosti tohoto rozlišení mezi smyslovým vnímáním a rozumovým zřením. Tato možnost se zřejmě jak u Platóna, tak i v následné tradici vůbec vždy rozvrhuje v určitém předjímaném horizontu porozumění pravé povaze skutečnosti (bytí).