Staročeská dvouslabičná ja-kmenová feminina označující měřitelnou veličinu a jejich vývoj ve střední a nové češtině
Abstrakt
Dvouslabičná jména se společným významem ,měřitelná veličina‘ jsou součástí větší skupiny feminin s alternativním zakončením nom. sg. -ě/0 a akuz. sg. -u/0, která se ve staré češtině podílí na vzniku nového deklinačního typu píseň. Přes dočasný jednotný příklon k novému deklinačnímu typu v době střední (Middle Czech period) se jména s významem ,měřitelná veličina‘, ,měřitelný rozměr‘ v následujícím oddobí novočeském nevyvíjejí stejně – jejich vývoj je určován kvalitou kořenného vokálu.
Feminina s kořenným -ou- a -á- (hloub, tloušť, dál) přecházejí k i-kmenům, substantivum dél se i nadále skloňuje podle vzoru píseň. Lexémy s úzkým předním kořenným [i:] restituují původní dlouhý dvouslabičný tvar nom./akuz. sg. (blíž/blíže, níže, šíře/šíř, tíže/tíž, výše/výš) i původní deklinační příslušnost.
Zastaralé a básnické výrazy blíž, dél, tloušť v průběhu doby novočeské zanikají. Po celou dobu existence se jména hojně vyskytují jako součást příslovečných spřežek (srov. staročeské vzšířu, vzvýšu, středněčeské podél, zdélí aj.), z nichž některé se v průběhu času osamostatňují v nové lexikální jednotky.