Názor, že chápání času jako určitého celku nemá přímou předlohu v realitě a že je pouze specifickým projevem lidského rozumu, se objevil v dějinách filosofie již dlouho před novověkem. Ve stati se to dokládá na výkladech této problematiky, které předložili Aristotelés, Tomáš Akvinský a čelný představitel druhé scholastiky Rodrigo de Arriaga.