Rozsáhlá recenze sleduje kompozici a strategie autorčina studia fenoménu ornamentu mezi lety 1880–1930 (tj. od kritické recepce historismu přes secesi, ranou modernu a avantgardu až k meziválečnému modernismu), vším á si nesmírného přínosu monografie, spočívajícího především v originálním propojení přírodních věd, gestalt psychologie, volného (domněle nedekorativního) umění a řemeslných technik uměleckého průmyslu, jež býval avantgardními tvůrci i kritiky umění nejednou vykazován do oblasti triviálního, nízkého umění. Analyzuje také její heuristickou pečlivost („radostnou archeologii“) a teoretickou argumentaci knihy osvětluje v kontextu současných vizuálních studií.