Oblast Střední Asie, která je v současném politicko-geografickém významu chápána jako území pěti postsovětských států – Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu a částečně Kazachstánu, prošla velmi pestrým historickým vývojem, během něhož vstřebávala impulzy různých kulturních vlivů a vytvořila si tak podmínky pro vznik svébytného výtvarného projevu. Umělecký vývoj oblasti si do určité míry udržuje kontinuitu z minulých dob až do současnosti, jež je patrná v tradičních uměleckořemeslných odvětvích.
Za jednu z nejvýznamnějších etap z hlediska ještě kvalitní uměleckořemeslné produkce po stránce materiálu i zpracování lze považovat období od druhé poloviny 19. do počátku 20. století, z něhož máme k dispozici mnoho dokladů. Právě doklady z tohoto období se staly základem pro revitalizaci tradičních uměleckých řemesel, kterou nastartovalo vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991, kdy se středoasijské státy v rámci národního sebeuvědomění a hledání nové identity začaly navracet ke kulturním odkazům a tradičním hodnotám.