Od roku 2007 je na základních a středních školách v ČR environmentální vzdělávání povinné. Environmentální výchova je zařazena jako průřezové téma, na jehož realizaci se mají podílet učitelé všech aprobací, nejen učitelé přírodních věd jako je biologie nebo zeměpis.
Učitelé sami někdy nemají ekologické vzdělání. Jistě, existuje celá řad metodických příruček, která učitele navádí jak mají vyučovat.
Cílem tohoto autorského počinu bylo napsat knihu určenou pedagogickým pracovníkům a dalším odborníkům jiných profesí (laikům z pohledu ekologie a přírodních věd), která by byla srozumitelná, vhodného rozsahu, z ároveň věcně správná a aktuální. Předkládaná kniha se skládá ze tří logicky na sebe navazujících částí: Ekologie, Environmentalistiky a Environmentální výchovy.
V každé z těchto částí jsou informace a fakta proložena vyprávěním a příběhy (storytelling). Dílčí nitky příběhů vytvářejí konstrukty, na které lze později aplikovat jiné situace a jiná data.
Ekologické zákonitosti a principy jsou vysvětlovány na příbězích modelových organismů. Environmentální problematiku přibližují příběhy ochránců přírody.
A Environmentální výchovu příběhy ze škol a dalších vzdělávacích institucí. Celý text je protkán nápady, jak při výkladu daného tématu „zpestřit vyučování“, ty vedou k přemýšlení a diskusi.
A také jsou v něm doporučení další činností, např. na exkurze, shlédnutí filmu práci s edukačními programy apod. Autor inovativně navazuje na nové trendy v environmentální výchově, především se věnuje nově schválené metodické podpoře environmentální výchovy Doporučeným očekávaným výstupům (Pastorová, 2011).
Upozorňuje na zajímavé didaktické inovace, např. na Dobré otázky (Sullivan, Lilburnová, 2010), metodu rozdělení skupiny do týmů Semafor (Jančaříková, Scholleová, ). Nezanedbává ani hodnocení a představuje v této profesní skupině málo známou metodu Implicitních asociací (Greenwald et al., 1998).
Značná část předkládaných informací je podložena výzkumnou prací autorky.