V České republice je možnost přístupu do krajiny tradičním institutem. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena již v Listině základních práv a svobod v článku 14 odst. 1.
Zároveň se k tomuto principu vztahuje i ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), tedy že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, ale je přitom povinen respektovat oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Jak k takovému institutu přistoupit ve vztahu ke zvláště chráněným územím?