Článek se zaměřuje na motiv rytmu v myšlení Jana Patočky, Gilese Deleuze, Jaqquese Derridy, Georgese Didiho-Hubermana a Félixe Guattariho. Upozorňuje především na možnost pojmout estetický prožitek z hlediska rytmického pohybu smršťování a roztahování, stažení a výlevu, teritorializace a deteritorializace, tedy systoly a diastoly.
Takovýto pohyb je však zapotřebí pochopit jako odhalení původní temporality: jako časovou transcendenci daného, ať už ve smyslu minulostní či budoucností dimenze času.