Abstrakt
Cílem příspěvku je připomenout několik Masarykových myšlenek, jež mají souvislost se současnými úvahami o výchově ke spiritualitě. Jde zejména o úvahy z Hovorů s TGM věnované mravnosti a kulturnosti člověka ve světě, z něhož postupně mizí náboženský prožitek a smysl pro tradici.
Masaryk nemluví o spiritualitě či duchovnosti, ale spíše o mravnosti člověka a o vlivech, jež na ni působí. Jako sociolog přemýšlí nad rozdíly života na venkově a ve městě a analyzuje vliv různorodých prostředí na formování individuálního hodnotového řádu.
Pro formování mravní stránky člověka vidí Masaryk jako klíčovou rodinu a školu. V masarykovské „pedagogice“ lze vysledovat několik základních hodnot či principů, jež jsou pro Masaryka univerzálním klíčem k hledání lidskosti: pravda, milosrdenství a humanismus.
Všechny tyto hodnoty jsou vzájemně propojeny a odkazují jak k českým reformačním a obrozeneckým snahám, tak k ježíšovské, a do jisté míry i starozákonní tradici. Otázka náboženská je pro Masaryka otázkou celoživotní především ve smyslu určení pravé podstaty reformace.
Uvědomuje si, že žije v přechodné době, v době hluboké náboženské krize: tradiční náboženský postoj se jeví v podmínkách moderního světa jako neudržitelný. Masaryk má však za to, že krize náboženství je zároveň krizí kultury, neboť evropské dějiny byly formovány zejména křesťanstvím. „Reformovat“ pro Masaryka neznamená zdokonalovat a pročišťovat doktrínu, ale změnit především sám sebe a vlastní život ve světle usilovného poznávání vlastní kulturní minulosti a toho, co je z ní ještě živé a nosné pro budoucnost.