Kapitola, věnovaná dějinám češtiny v 17. století, je rozdělena na dvě hlavní části: První se soustřeďuje na češtinu nekatolických komunit žijících v exilu a druhá na jazyk děl napsaných v této době v Českých zemích. Každá z nich nejprve shrnuje nejdůležitější rysy politického, kulturního a jazykového vývoje a poté charakterizuje jazyk vybraných textů.
V závěru je stručně okomentováno i užívání češtiny mimo České země jinými skupinami než českými exulanty.