Abstrakt
Krása a ošklivost patří mezi tradiční a zcela základní estetické kategorie. Současným slovníkem řečeno, jedná se o pojmy, které primárně užíváme v rámci estetického hodnocení, při snaze vyjádřit estetickou povahu toho, k čemu se (esteticky) vztahujeme.
Ostatní použití a významy těchto pojmů pak považujeme za odvozené, přenesené. Když se ovšem pokusíme jasněji specifikovat význam krásy a ošklivosti jakožto estetických pojmů a vystihnout jejich vzájemný vztah, zjišťujeme, že čím přesnějšího vymezení se dobíráme, tím neintuitivnější implikace na sebe naše definice nabaluje (např. že krása a ošklivost se nachází na opačných pólech jedné škály, přičemž mezi nimi leží esteticky neutrální bod, jakýsi nulový stupe ň estetické kvality, kam přiřazujeme esteticky indiferentní objekty, které na tom jsou nicméně lépe – co do estetické hodnoty – než ty, které hodnotíme jako ošklivé).
Všechny nakonec odkazují ke zcela základní otázce, totiž co ještě považujeme za estetické souzení a jak vlastně používáme slova našeho jazyka pro zachycení estetických kvalit. Ve svém příspěvku vycházím z úvah britského estetika a filozofa přirozeného jazyka, Franka Sibleyho a pokusím se na analýze pojmů krásy a ošklivosti předvést provázanost otázek estetického souzení, estetického užití jazyka a povahy estetických kvalit.