Abstrakt
Krása a ošklivost patří mezi tradiční a zcela základní estetické kategorie. Současným slovníkem řečeno, jedn á se o pojmy, které primárně užíváme v rámci estetického hodnocení, při snaze vyjádřit estetickou povahu toho, k čemu se (esteticky) vztahujeme.
Ostatní použití a významy těchto pojmů pak považujeme za odvozené, přenesené. Když se ovšem pokusíme jasněji specifikovat význam krásy a ošklivosti jakožto estetických pojmů a vystihnout jejich vzájemný vztah, zjišťujeme, že čím přesnějšího vymezení se dobíráme, tím neintuitivnější implikace na sebe naše definice nabaluje (např. že krása a ošklivost se nachází na opačných pólech jedné škály, přičemž mezi nimi leží esteticky neutrální bod, jakýsi nulový stupeň estetické kvality, kam přiřazujeme esteticky indiferentní objekty, které na tom jsou nicméně lépe – co do estetické hodnoty – než ty, které hodnotíme jako ošklivé).
Všechny nakonec odkazují ke zcela základní otázce, totiž co ještě považujeme za estetické souzení a jak vlastně používáme slova našeho jazyka pro zachycení estetických kvalit. Ve svém příspěvku vycházím z úvah britského estetika a filozofa přirozeného jazyka, Franka Sibleyho a pokusím se na analýze pojmů krásy a ošklivosti předvést provázanost otázek estetického souzení, estetického užití jazyka a povahy estetických kvalit.