Italsko-československé vztahy se rozvíjejí již během první světové války, kdy vzniká snaha o vytvoření československých legií v Itálii; z vůdčích protagonistů vzniku Československa se na ní významně podílí zejména Milan Rastislav Štefánik, na italské straně pak „Italský komitét pro československou nezávislost“, založený v lednu 1917 pod patronací společnosti Dante Alighieri. 21. dubna 1918 M. R. Štefánik podepsal s italským ministerským předsedou Vittoriem Emanuelem Orlandem smlouvu o vytvoření Československého vojska v Itálii spadajícího pod kompetenci Československé národní rady. Československé vojsko vytvořené v Itálii se kromě bojů proti Ústředním mocnostem účastnilo pod velením generála Luigi Piccione i bojů na Slovensku v roce 1919.
Zde však došlo ke sporům o kompetenci italské a francouzské vojenské mise a vzájemné vztahy mezi Itálií a Československem velmi ochladly. Hlavní roli přitom hrály zahraničně-politické vztahy obou zemí.
K významnému zlepšení vztahů došlo až v letech 1920 -1921, za vlády v čele s Giovannim Giolittim, ve které post ministra zahraničí zastával Carlo Sforza. Na přelomu března a dubna 1921 československá a italská vláda například koordinovaly svůj postup proti snaze o restauraci Karla Habsburského v Maďarsku.
Po pádu Giolittiho vlády v červnu 1921 však dochází k opětovnému ochlazení vzájemných vztahů.