Příspěvek, nahlíţející instituci identity jako inherentní aporii pohybující se mezi vzájemně provázanými topoi obyvatelného, zraňujícího a prázdného místa, si klade otázku, zda je nutné pojem „aporie― nahlíţet toliko ve významu „bezcestí―. V této úvaze mu napomáhá čtení textů B.
Hrabala, S. Richterové a M.
Součkové z perspektivy konceptů převzatých z myšlení J. Lacana, J.
Derridy a J. Butler.