Rovnost přístupu ke vzdělávání je základním právem každého občana České republiky. Nicméně tento princip má nejen společenský, ale také prostorový, geografický rozměr.
Absence základní školy nebo její uzavření může být prostorovým vyjádřením nerovnoměrného přístupu k základnímu vzdělávání a součástí procesu periferizace určitého území. Dopad takového vývoje je zpravidla nejvíce pociťován v méně zalidněných venkovských oblastech.
V článku se proto analyzují změny v rozmístění základních škol v Česku v období 1961 až 2004 s důrazem na venkovské oblasti. Tyto změny jsou nejen charakterizovány, ale je diskutován i jejich možný dopad na fungování lokálních komunit na venkově.