Město představuje komplikované souvrství časových rovin, z nichž některé se materializovaly v současné podobě města. Ve stopách minulých dob – archeologických památkách či ruinách – můžeme zahlédnout ztracené světy.
V článku se autorka zaměřuje na způsoby vystavování archeologických památek z doby, kdy město či sídlo vznikalo. Zp ůsoby vystavování jsou analyzovány s ohledem na to, jakým způsobem přispívají nebo podněcují vytváření či vyprávění příběhů ze vzdálené minulosti města.
Jako příklady jsou vybrána dvě velkoměsta a dvě městečka na jejich okraji: Londýn a St Albans z doby římské a Praha a Buštěhrad ze středověku. Jednoznačný smysl místa je těžké najít či pochopit, o to větší význam má rozhodnutí, které ruiny – které archeologické nálezy – budou zachovány, a jak budou vystaveny.
Na jedné straně se ruiny mohou stát fetišizovaným, významově vyprázdněným uspořádáním objektů v prostoru, ať již estetizovaným, či komodifikovaným, na straně druhé pak „branami“ do ztracených světů minulosti.