Článek je pokusem o reflexi nepředmětné povahy prostředí a možností, jak nabývat poznatků „o něm“. V zájmu o vztahy utvářející kontext existence (spíše než o jednotlivá jsoucna a dynamiku jejich mechanisticky pojatého pohybu) jsou p řekračovány meze, které ale vymezují hranice spolehlivosti odborného, vědecky podloženého pohledu.
Neurčitost, jež se pak přičítá komplexním systémům, proměňuje i cesty myšlení; ukazuje se však také jako skutečný a plodný koncept v době, kdy „ovládání“ životodárných zdrojů prostředí stále více projevuje svou zhoubnou povahu.