Abstrakt
Současné psychiatrická diagnostika je ve stavu přerodu. Během posledních 60. let počet diagnóz stále rostl.
Hranice mezi diagnostickými jednotkami jsou pohyblivé: schizofrenie ve 20. století byla pojímána čím dál více zeširoka, potom opět přísněji a úzce, aby se dnes tento diagnostický koncept opět rozšiřoval. Bipolární porucha má řadu variant a proniká do psychopatologie charakteristické pro dětský věk (ADHD) i do oblasti poruch osobnosti (emočně nestabilní porucha osobnosti).
DSM-5 se jeví jako výsledek nedokonalého kompromisu, který pokračuje v tradici ne vždy spolehlivé validity, zato ale vysoké spolehlivosti diagnostických jednotek. V nedávné době vyvinul NIMH (Národní ústav duševního zdraví USA) systém "Kritérií pro výzkumné domény" (RDoC) k mapování předmětů psychiatrického výzkumu.
Systém klasifikuje děje skryté za zjevnou psychopatologií a nabízí metodické vodítko pro vyhodnocení zásadních dysfunkcí mozku. Klinický dopad těchto kritérií nemusí být velký, ale jejich význam pro výzkum je nepopiratelný.
Psychodynamicky orientovaní psychiatři vyvinuli systém OPD-2, který má sloužit psychodynamickému přístupu k léčbě duševně nemocných. Systém slučuje psychopatologické symptomy do víceosé deskriptivní sítě, která se skládá z psychopatologických syndromů, subjektivního prožívání jedince, popisu mezilidských vztahů a osobnostní struktury, konfliktů a obranných mechanismů.
Přístupy k diagnostice v psychiatrii jsou náročnou a naléhavou oblastí studia a výzvou k diskusi pro výzkumníky i pro kliniky.