Abstrakt
Východisko. Cílem studie byl rozbor výsledků opakovaných transplantací ledviny (Tx2, Tx3), provedených za prvních 29 let činnosti Transplantačního centra IKEM u osob s různou udržovací imunosupresí.
Metody a výsledky. Retrospektivní studie se týká 134 Tx2 a 17 Tx3 u 134 nediabetiků: 43 z nich dostávalo při Tx1 i Tx2 (1966-81, resp. 1966-85) imunosupresi na bázi azathioprinu (Aza, podskupina AA), 42 při Tx1 (1972-85) Aza, kdežto při Tx2 (1984-95) imunosupresi na bázi cyklosporinu (CyA, podskupina AC) a 49 při Tx1 i Tx2 (1985-93, resp. 1986-95) CyA (podskupina CC).
Porovnáno přežívání štěpů aktuariální metodou (s přihlédnutím ke všem ztrátám bez ohledu na příčinu) do konce 4. roku jednak uvnitř podskupin (Tx2 vs Tx1, resp. Tx3 vs Tx2 u týchž osob), jednak mezi nimi (Tx1 vs Tx1 a Tx2 vs Tx2 u různých osob).
Kromě toho bylo v párových studiích porovnáno přežívání příjemců a štěpů po Tx2 při imunosupresi na bázi CyA s týmiž ukazateli po Tx1 u jiných osob s touž imunosupresí, operovaných v přibližně téže době (N = 81), a přežívání osob s Tx1 + Tx2 při režimu CC (bez ohledu na to, zda druhé štěpy v době uzávěrky fungovaly či nikoliv) s přežíváním osob po Tx1, u nichž po selhání funkce nebyla Tx2 provedena (N = 34). Profylaxe antilymfocytárními globuliny se rutinně neprováděla.
Přežívání druhých a prvních štěpů se v žádné z podskupin nelišilo, třetí štěpy přežívaly koncem 3. roku více než druhé (66 vs 18 %, p < 0,01). Druhých štěpů u CC přežívalo více než u AA (55 vs 28 %, p < 0,01).
V párové studii Tx2 vs Tx1 přežívalo příjemců i štěpů stejně (88 vs 89 %, N.S., resp. 47 vs 62 %, N.S.), v párové studii Tx1 + Tx2 vs Tx1 přežívalo 10 let od Tx1 více osob s Tx1 + Tx2 než osob, které se Tx2 nedočkaly (82 vs 49 %, p < 0,05). Závěry.
Další transplantace ledviny po ztrátě funkce prvního štěpu je metodou volby: úmrtnost je nízká, pravděpodobnost víceletého trvání funkce značná a předpověď co do úrovně a délky života lep ší než při pravidelné dialyzační léčbě.