Abstrakt
Atypická antipsychotika představují výrazný pokrok v terapii schizofrenie. Doposud však pro tuto skupinu léků není uspokojivě vyřešena otázka mechanismů účinku, které zajišťoují vyšší bezpečnost a efektivitu.
Ve článku je podán přehled hypotetických mechanismů účinku atypických antipsychotik s ohledem na neurobiologii schizofrenie. Doposud stále převažují argumenty pro to, že klíčovou roli hraje dopaminergní blokáda.
Ta však musí mít adekvátní míru (okupance). Pro antipsychotické působení stačí pouze přechodná blokáda D2 receptorů a naopak blokáda trvalá zvyšuje riziko toxicity (především extrapyramidové komplikace).
Zajištění optimální blokády a funkce D2 receptorů může být také zprostředkováno parciálním agonismem D2 receptorů. Balancování poměru presynaptické a postsynaptické D2 blokády je dalším možným mechanismem, který v tomto případě zvýšením výdeje endogenního dopaminu působí projektivně proti příliš vysoké blokádě D2 okupanci.
Serotonergní modulace atypickými antipsychotiky rovněž zajišťuje ve striatu žádoucí vyšší výdej dopaminu. Efekt na kognitivní a negativní příznaky může být zprostředkován indukcí výdeje dopaminu do prefrontální kůry mechanismy kombinované D2 a 5-HT2A blokády, parciálním agonismem D2 receptorů nebo preferenční blokádou inhibičních autoreceptorů dopaminergních buněk.
V kontextu dyskonekční teorie schizofrenie je významné, že atypická antipsychotika (na rozdíl od klasických) indukují zvýšení neuronální plasticity a remodelace synapsí nejen ve striatu, ale také v dalších oblastech mozku, především v prefrontální kůře a hipokampu, čímž může docházet k ovlivnění glutamatergní dysfunkce a vlastních patofyziologických podkladů schizofrenie