Autoři analyzovali 1644 operací strabismu a ptózy v průběhu desetiletého období roku 1997 až 2006 na Oční klinice FN Královské Vinohrady v Praze. Operace rozdělili do tří věkových skupin pacientů: 531 operací bylo u pacientů do 6 let a 508 operačních výkonů bylo u dětí a mladistvých od 7 do 18 let, dále studie zahrnovala 605 operačních postupů u dospělých starších 19 let.
Operaci strabismu tvořilo 1401 samostatných či rozfázovaných operačních postupů a korekce ptózy byla provedena u 243 nemocných. Nejčastějším chirurgickým výkonem u strabismu byly oslabující či posilující operační techniky na horizontálních svalech v 65%.
U oslabujících technik autoři jednoznačně preferovali dózovatelnou parciální myotomii podle Gonina-Hollwicha, která tvořila 51% operací na horizontálních svalech. Význam této operace podtrhovaly velice příznivé výsledky u operací kongenitální esotropie, Duanova syndromu I. a excesu divergence.
Tato operační technika byla zařazena jako oslabující výkon v rámci Kestenbaumova postupu při řešení tortikolis pro horizontální nystagmus. Samostatný operační výkon na šikmých a vertikálních svalech byl proveden v 16%, kdy nejčastějším operačním postupem byl retropozice dolního šikmého svalu podle Parkse a na druhém místě jeho parciální myotomie elektrokauterem podle Romera-Martineze.
Oslabující operace byly použity společně na horizontálních a šikmých svalech v 10%. Rozličné operační techniky včetně transpozičních byly indikovány při parézách zevních očních svalů a tortikolis.
Představovaly celkově 12% ze všech operačních výkonů pro strabismus. Nejčastější operací ptózy u dětí a mladistv ých představoval frontotarzální závěs podle Foxe (51%) a u dospělých to byla tarzoresekce horního víčka podle Fasanelly (74%).