Abstrakt
V období let 1818-1931 byly položeny základy pro úspěšnou léčbu zlomenin proximálního femuru. Počáteční přínos britské školy první poloviny 19. století spočíval kromě základní klasifikace v provedení prvních experimentů, dokonalém propracování klinické diagnostiky a popisu morfologie jednotlivých typů zlomenin (zlomeniny krčku, zlomeniny trochanterické) pakloubů i posttraumatických deformit, a to především na základě pitevních (sekčních) nálezů.
Němečtí chirurgové Volkmann, Trendelenburg a König se v 50. až 70. letech 19. století jako první odvážili provést osteosyntézu zlomeniny krčku femuru, ale doba ještě nebyla zralá pro tento způsob léčby. Bezprostředně poté se zformovala americká chirurgická škola, které dal svými experimenty základní předpoklady N.
Senn. Američtí ortopedi a chirurgové byli na přelomu 19. a 20. století velmi aktivní.
Přinesli řadu nových prvků (otevřený způsob osteosyntézy z různých operačních přístupů, použití hřebů, šroubů, čepů z kosti a ze slonoviny, návrh zevní fixace a úhlové dlahy). Jejich evropským současníkům a mimořádným osobnostem kostní chirurgie Lambottovi, Delbetovi, Hey-Grovesovi a Puttimu se přes nesporné úspěchy nepodařilo prosadit osteosyntézu zlomenin krčku femuru jako standardní metodu a vytvořit školu, která by prosadila jejich myšlenky do běžné praxe.
Nicméně zůstali inspirací pro své následníky. Teprve technický pokrok (nerezavějící ocel, nové technologické možnosti), propracování anestezie a asepse, zdokonalení rtg přístrojů, zavedení extenčního stolu, to vše vytvořilo předpoklady pro úspěšnou gradaci americké školy v podobě Smith-Petersenovy metody během 30. let 20. století.