K dominantním evropským psychiatrickým a neurovědním školám francouzské a německé se v druhé polovině 19. století přidává pokročilá neuropatologická škola vídeňská a zdatné psychiatricko-neurovědní centrum pražské. Mezi vùdčími tématy té doby bylo rozeznání demencí od mentálních retardací a pochopení histopatologických, metabolických a infekčních příčin senilní a presenilní mentální deteriorace.
Do mozaiky poznatků, vyplývajících z práce osobností, které daly eponyma základním kategoriím demencí - Arnolda Picka v Praze a Aloise Alzheimera ve Frankfurtu a Mnichově, přispívá řada neméně záslužných badatelů, jako byli Franz Nissl, Emil Redlich, Fritz Schaudinn, August von Wassermann nebo Oskar Fischer, Gaetano Perusini a Francesco Bonfiglio. Pražský podíl na tomto pokroku pocházel většinou z pera německého, s výjimkou Karla Kuffnera, jehož přehledové učebnicové texty úspěšně soupeří s učebnicemi Emila Kraepelina.
Přelom 19. a 20. století byl mimořádně bohatý na objevy a nové koncepce, které dodnes strukturují naše chápání demencí.