Abstrakt
Nonadherence k antipsychotikům představuje významný problém v dlouhodobé terapii schizofrenie. Subjektivní metody měření adherence (sebehodnocení, informace okolí a terapeuta) jsou nespolehlivé, objektivní metody (např. elektronické monitorování, plazmatické hladiny) nejsou dostupné pro každodenní praxi a jsou rovněž zatíženy chybou.
Rizikovými faktory nespolupráce s medikací jsou nonadherence v anamnéze, užívání návykových látek, nedostatečný náhled, léčba antidepresivy, farmakologicky vyvolané kognitivní poruchy, hostilita a anamnéza násilného chování. Nonadherence vede k částečné nebo žádné terapeutické odpovědi na antipsychorika se všemi negativními následky, včetně vyšší mortality.
Nedávná metaanalýza poněkud překvapivě neprokázala vyšší adherenci k nepotním antipsychotikům oproti perorálním preparátůtm. Avšak nečekaně vysoká míra adherence v analyzovaných studiích naznačuje bias při výběru.
To nepřímo podporují i výsledky dvou velkých observačních studií z Finska, které prokázaly, že depotní formy antipsychotik oproti stejným lékům v perorální formě mají za následek nižší riziko rehospitalizace a vysazení léčby. Preskripční data z ČR svědčí o tom, že depotní antipsychotika jsou nedostatečně využívána.
V rozporu s dosavadními předpoklady stojí důkazy o tom, že pacienti s předchozí zkušeností depotní injekce pozitivně oceňují a často i preferují v dlouhodobé léčbě. Ukazuje se, že depotní antipsychotika mohou být vhodná nejen pro nonadherentní, relabující nebo obtížně kontrolovatelné pacienty, ale také pro aktivně spolupracující, informované pacienty s náhledem