Léková nonadherence je překážkou úspěšné terapie psychotických onemocnění. Ačkoli příčiny, koreláty, prediktory a důsledky nonadherence jsou zmapovány v odborné literatuře vyčerpávajícím způsobem, zlepšení adherence pacientů v reálné klinické praxi vázne.
Vycházíme z předpokladu, že nonadherence je názor či postoj pacienta. Proto navrhujeme klinické koučování jako komplexní metodu, při níž zdravotník vede pacienta k modifikaci jeho vlastních názorů na farmakoterapii