Abstrakt
Volba léčby úzkostných poruch je daná pacientovými charakteristikami (jako předchozí odpověď na léčbu či kontraindikace), dostatečným množstvím dat podporujících její použití, pacientovými a lékařovými preferencemi, místní dostupností. Za nedostatečným zlepšením bývá větší závažnost poruchy, její delší trvání a současná sociální nepřízeň.
Máme dostatek informací o účinnosti léků (hlavně antidepresiv) a kognitivně behaviorální terapie u úzkostných poruch. Tělesná aktivita a cvičení mají také pozitivní efekt v klinických i neklinických populacích.
Generalizovaná úzkostná porucha patří mezi nejčastější duševní onemocnění v primární péči, úroveň zneschopnění je stejn á jako u deprese. Ze systematických shrnutí a randomizovaných kontrolovaných studií vyplývá, že některé inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), inhibitor zpětného vychytávání serotoninu a noradrenalinu (SNRI) venlafaxin, některé benzodiazepiny (BZD), imipramin a buspiron jsou v akutní léčbě účinné; dalšími prověřovanými látkami jsou například některá antipsychotika, hydroxyzin, pregabalin, agomelatin.
Pokračovací léčba SSRI či SNRI vede k vyššímu počtu zlepšení a remisí v dlouhodobých studiích.